Proč je voda drahá? Protože je stále dražší ji získávat, zajistit kvalitu, čistit a udržovat sítě!

11 min. čtení

Pro zastupitele to není nijak radostná chvíle, vždyť cena vody rok od roku roste. Voličům se to nelíbí, novináři mají vděčné téma.

Voda byla kdysi téměř zadarmo, však se s ní také plýtvalo. Lidé to platili, ale nepřímo, takže o tom vlastně ani nevěděli. Dnes jeden člověk potřebuje k pohodlnému životu na den asi sto litrů vody, což ho stojí 7 – 8 korun. Když není napojen na kanalizaci, tak jen polovinu. Za tuto cenu koupí v obchodě jen jednu plastovou lahev vody s bublinkami či bez nich, která mu přitom příliš drahá nepřipadá. Celkově pak průměrný občan zaplatí za rok za vodné a stočné za 36 spotřebovaných kubických metrů vody 2 500 korun.

Kam jdou vybrané peníze?
Vodné a stočné od zákazníků vybírají vodárenské společnosti, které si najímají od vlastníků vodovodní a kanalizační síť a čistírny odpadních vod, provozují je a vše, co s tím souvisí, hradí z vodného a stočného.

Na to, k čemu peníze vybrané za vodné a stočné jsou, se ovšem málokdo ptá. Spotřebitelé si stěžují, že je voda drahá, ale už méně se zajímají o to, kolik voda skutečně stojí – od chvíle, kdy ji vodárny odeberou z přírodního zdroje až po její čištění a vypouštění do vodních toků.
Vodárny platí za odběry podzemní a povrchové vody, stejně tak za vypouštění vyčištěných vod. Téměř 30 % z vybraného vodného a stočného jde do státního rozpočtu prostřednictvím DPH, daně z příjmu a daně z nemovitostí. V ceně vody je také zahrnuto vše, co ročně dostává od vodárenských společností stát nebo kraje a města a obce za věcná břemena, zábory veřejných prostranství a komunikací. Jsou to stamiliony. Vodárny také čistí pro státní, krajské a městské organizace vodu z komunikací, např. dálnic a silnic, železnic v aglomeracích a jejich okolí. To neplatí jejich vlastníci, ale všichni spotřebitelé.

Kromě těchto požadavků státu a dalších povinností hraje velkou roli současná cena energií, stavebních prací, chemikálií, železných a plastových systémů, všeho, co je třeba pro výrobu pitné vody. Porovnáme-li je s cenami například před třiceti lety, můžeme současný vývoj přece jen lépe pochopit.

K čemu je zisk?

Často se poukazuje na to, že vodárenské společnosti nehospodaří se ztrátou, ale naopak se ziskem. Nebylo by lepší, kdyby zisk neměly? Jak říká František Barák, předseda představenstva Sdružení oboru vodáren a kanalizací (SOVAK), podstatné je, kam tento zisk směřuje.
„Prostředky do obnovy vodovodů a kanalizací jsou zahrnuty v nákladech na tuto činnost, ale když je jich třeba víc, než činí tzv. účetní odpisy firem, pak je třeba je brát pouze z čistého zisku,“ vysvětluje Barák. „Občas při rekonstrukci nebo budování sítí a technologií pomáhají obecní rozpočty nebo státní či evropské dotace. Z dlouhodobého hlediska je to však téměř zanedbatelné.“

Jak povrchových, tak podzemních zdrojů pro výrobu pitné vody je v České republice dostatek. Provozuschopnou vodárenskou infrastrukturu představuje 75 tisíc kilometrů vodovodních řadů, 41 tisíc kilometrů stokové sítě, 2 500 čistíren odpadních vod a 3 600 staveb pro úpravu vody. Vodárenský majetek, tj. všechny sítě a technologie pro výrobu a dodávky pitné vody, její následné odkanalizování a vyčištění, má hodnotu přes 1 bilion korun. V přepočtu to činí na jednoho obyvatele 100 tisíc korun. Sítě jsou převážně v zemi, nikdo je nevidí, takže si neuvědomuje, že bez trvalé obnovy a údržby nezůstanou tyto systémy trvale funkční.

Ve velkých aglomeracích, kde je tato infrastruktura především soustředěna, je cena vody taková, aby to obnovu a rekonstrukci vodárenského majetku umožnilo. „V řadě malých obcí jsou však sítě staré a na pokraji provozní schopnosti, ztráty ve vodovodní síti jsou obvykle značné, přesahují i 40 % přepravované vody,“ konstatuje František Barák. A připomíná, že v malých obcích, které si provozují vodovody samy, je obvykle cena vody sice nízká, ale do obnovy sítí nedaly za 20 let ani korunu. Každá větší havárie je pak pro takovou obec finanční pohromou.

„Je-li průměrná doba životnosti vodárenských systémů 50 – 60 let, znamená to, že každý obyvatel naší země musí dát na obnovu zhruba 1 800 – 2 000 korun ročně. Jinak nelze zajistit bezproblémové dodávky pitné vody. Obnova a rekonstrukce sítí je přitom v řadě regionů nedostatečná a v budoucích letech si vyžádá vyšší prostředky. To přinese v některých místech ještě vyšší nárůst ceny vodného a stočného než v letošním roce,“ uzavírá Barák.

Doporučujeme